Síla Hecate – Sandro Dragoj

Technika: kolorovaná perokresba
Rozměr bez adjustace: 510 × 720 mm
Datace: 21. 10. 2019

Námět a motiv díla

Hecate je má oblíbená antická bohyně, a od doby, kdy jsem namaloval obraz Soulož s Hecate, mě záliba k tomuto archetypu neopustila, naopak jsem si říkal, že by bylo dobré ji zase někdy ztvárnit, a to znovu v oné očerňované podobě. Původně to byla bohyně s několika příbuznými vlastnostmi, jaké má Athéna, například moudrost a ženské sebevědomí, nepoddajnost a bojovnost. Hecate taky vyniká čistě ženskými aspekty, je to trojjediná paní – lunární bohyně, strážkyně mateřství, a v neposlední řadě byla hanobena jako matka démonů, paní čarodějnic, manželka ďábla, strážkyně křižovatek. (Křižovatky byly v minulosti považovány za velmi špatná místa, protože lidé věřili, že hříšné duše se po smrti navrací v mrtvých tělech jako upíři. Chtěli je tedy věšet nebo pohřbívat co nejdále od města, dokud si tedy nezačne stěžovat jiné město, že je mrtvý pohřben až moc blízko nich. Trestanci, kapsáři, zloději a vrazi se tak věšeli, zavírali do klecí a pohřbívali na křižovatkách, které představovaly jakýsi kompromis ve vzdálenosti mezi městy.)

Psychoanalytický podtext díla

Hecate tedy zpočátku byla velmi záslužná bohyně, ke které se lidé dříve ve víře modlili doufajíce v sílu, že porod u těhotných žen bude v pořádku, dítě se narodí zdravé a čilé a nikdo u toho neumře. Jsem si vědom toho, že ať už si o jednotlivých náboženstvích myslíme cokoliv a ať už jsme či nejsme příslušníky nějaké církve, bůh/bohové jsou do značné míry naší osobní projekcí vnitřních tužeb i nenávistí. Svůj život jsem dost často zasvětil ztvárňování negativních věcí, těch temných, aniž bych je nějak glorifikoval. Snažil jsem se jim dodat svátost (ne ezoterickou), očistit je a podobně. Tma je černá a prázdná, a chceme-li se s ní smířit, je dobré ji mít rádi přesně takovou. To samé zde dělám s Hecate, konkrétně s jí přisuzovaným stigmatem. Šlo by ji mít v úctě i jako falešnou, morálkou zprzněnou světici nebo jakousi ideovou mučednici. Důraz je zde kladen hlavně na hmotu a v ní ukrytý symbolismus na úrovni popírání přehnaného zázračna, rozbíjení spirituálního dogmatu materialismem nebo jinou duchovní myšlenkou, ovšem osvobozenou od přísně určené doktríny. Hecate je obklopena extatickými démony, kteří se v její přítomnosti svým “zlým” způsobem opájí. Kresba je zkrátka zamyšlená jako hereze vůči násilně vynuceným náboženským autoritám v satanistickém duchu. Proti samotnému křesťanství jako náboženství nic nemám, za předpokladu, že je s touto vírou nakládáno rozumně a neprosazuje se násilně – a je jedno, jestli zbraní nebo pomocí psychického nátlaku.

“Je snadnější si myslet a žít jako hříšník v zemi božské dobrotivosti než si uvědomit a přiznat, že žijeme v zemi, kde vládne tyran, falešný bůh a despota.”

Všiml jsem si, že lidé mají sklon se autoritám bez odporu podřídit v případech, kdy autority dají najevo, že disponují mocí, zbraněmi a banditskými metodami, ač je nemají v úmyslu v daný moment použít. Pracují již se strachem. Tyranské autority mají ve zvyku zvelebovat vlastní osobní pověst a tuto vizi vnucovat ostatním. V rámci křesťanského dogmatu, o které se zde opírám převážně, je archetyp boha uctíván jako něco vrcholného, přesto soudícího. Což nedává smysl. Za předpokladu existence ultimátní supersíly dejme tomu, že by z celého vesmíru měla zálibu zrovna v lidech. Pak nemůže mít z principu jedinou pohnutku pro souzení člověka. Naopak je pravděpodobné, že zůstane pouze v roli nezúčastněného pozorovatele bez jakýchkoliv úmyslů. Jedná se tedy o absenci božího plánu.

V díle velmi vyzdvihuji, že věci nebo vlastnosti, které oponují autoritářskému přístupu, můžou bořit dogmata nebo také být jen svobodným seberozvojem bez jakýchkoliv revolučních praktik. Tyto také mívají nálepku stigmatu či jsou démonizovány. To je i jeden z důvodů, proč rád vyjadřuji hezké věci tou nejméně příjemnou pekelnou formou. Je to jakási nálepka pro sebepřijetí a odtabuizování témat i se stinnými stránkami pro jejich lepší pochopení skrze výtvarnou tvorbu.

Vývoj díla

Kresba to byla problematická, i kvůli nevhodnému výběru podkladového materiálu, kterým zde byl ruční papír. Mělo se jednat o kvalitní surovinu vhodnou pro tisk fotografií, ale neosvědčilo se to. Tvořily se zde žmolky, papír se trhal a doznal závažných škod. Vzal jsem to ale jako výzvu, dílo i tak dokončil a nezdary i vady ještě navíc přesunul do popředí. Řekl jsem si, že během života si také projdeme mnoha nezdary a musíme se ponaučit z četných chyb. Co kdyby byla podobná věc na uměleckém díle vidět? A zrealizoval jsem to tak.

Postup pak už byl jednoduchý. Prostě jsem jen kreslil a kreslil.