Technika: kresba propiskou
Rozměr: 420 x 594 mm
Datace: 3. 2. 2007
ZTRACENO

Nutkání stvořit toto dílo

Rok 2006 a 2007 je již poněkud dávný v mém životě. Tehdy jsem se v tvorbě ještě hodně hledal, hlavně jsem potřeboval vybít potřeby zhotovit něco majestátního, ačkoliv jsem byl velice mlád a mnoha věcmi nepolíbený. Zejména výtvarnými zkušenostmi, které mám dnes. To co mi ale nescházelo byla kreace, zápal a bující až šeredná trpělivost. Byl jsem posedlý touhou, dravostí a hladem po uměleckém náboji a dojmech, které mám až nyní tak moc, že jsem se neustále snažil zavírat a izolovat od lidí, kteří se jevili být normální, všední, chudá a zkamenělý v dělnickém životě se zbytky normalizičního chování v postkomunistické době. Nesněsl jsem jakoukoliv kritiku, která by mě jen na chvíli oddálila od budovaných vizí u kterých jsem si přál, abych jimi byl plně prosycen, až na úrovni schizofrenika. Až autonarcisní, celkem bludná potřeba přetvořit ten ubohý a nedokonalý svět vlastními honorovanými vizemi pekla. Též se jednalo o období, kdy jsem začal morfovat základy pro umělecké uskupení Infernalismus.

Technické rozpoležení a důvody k užití prostých materiálů

Po technické stránce jsem byl už tehdy hrozný piplal vyžívající se v detailech. Ku žalu po stránce znalosti materiálů, jsem byl prosťáček, kterého nebyly schopné tradiční akademické kresebné nástroje uspokojit. Za zmíňku stojí fakt, že kreslit tou dobou jsem uměl. Na jaké úrovni poukazuje tento výtvarný počin. Paradoxně jako malíř jsem byl naprosto neschopný a jakékoliv tahy štětcem ode mě vypadali na úrovni dítěte ze školky.

V tradiční kresbě mě iritovaly neustálé vtloukání technik uhlem a rudkou. Připadalo mi, jako kdyby se umělecké školy řídili nějakou totálně zcestnou doktrýnou, co je a není umělecké, zatímco západní svět bujel a praskal ve švech svobodomyslnou kreací a honosil se temnou a horrorovou tvorbou, která se tehdy u nás považovala za pošahaný a nekulturní výstřel. Ať už jsem se pohyboval v severních čechách, Jihlavě, nebo Praze, větší ohlas si získalo buď slepě kopírovat staré mistry, malovat kýče pro pohraniční němce, nebo jednoduše nabarvit a nalepit hadr na plátno a říct si za to pětinásobek minimální mzdy. Na inspiraci H. R. Gigerem se koukalo poněkud z patra a s despektem se slovy „Z toho jednou vyrosteš a přestaneš konečně ty příšery malovat.“. Pochopitelně mi malba scházela, aniž bych si to vědomně přiznával a dnes si olejové techniky nemohu vynáchvalit. Přes školou zhnusenou temperu a laciné aquarely mi ale trvalo dlouho, než jsem tento vnitřní odpor překonal a musel jsem zde překonat hlavně sám sebe. Proto jsem uchyloval k propiskám. Práce s nimi mi připadala nadmíru snadná, měli sytou a lesklou barevnost a nevědomně jsem se jimi chtěl přiblížit na úroveň malby. To že je to technicky nemožné i při sebevětším vypjetí, jsem si musel ozkoušet osobně.

Co se týče materiálů a technické pracnosti, tak jde o nešťastnou kombinaci, kterou jsem byl schopný vynahradit a vykompenzovat až o mnoho let později. Kresba propiskou provedená na klasickou bělenou čtvrtku. Povrch papíru dělal potíže již při práci a samotná propiska je pigmentem kyselá a bělená buničina je časem na toto velmi náchylná a v rámci věků se rozpadá sama o sobě. S kyselinovou složkou inkoustu je tento proces nezvratný. To že jsem si při práci počítal hodiny a došel jsem k závěru 326 hodin ztrávené práce při kresbě mi dalo hodně velkou ponuku se ohlížet po kvalitnějších materiálech a už tehdy mě to táhlo oběvovat nové naprosto neprobádané techniky.

Tématika samotné kresby

Mé období tou dobou bylo velmi okultní a také jsem oplýval a do dnes oplývám návykem vytvářet si novotvary. Tehdy jsem měl tendence si vytvářet i vlastní prapodivný jazyk zcela odlišný všemu známému a po pravdě řečeno i mě. Stejně tak jsem si vytvářel naprosto odlišnou symboliku, kterou jsem tvořil spíše intuitivně a pak jsem domýšlel významy.

Nějak tahle se mi v hlavě zformovalo mnoho bytostí a dvě z nich, ty ztvárněné v kresbě byly Khatys a Khariel. Khatys byla bytost/bůh strachu, obav a fóbií. Oproti tomu Kháriel je věčný bojovník překračující svou vlastní smrt. Proto jde o prapodivného a nelítostného kostlivce. Je to důsledek toho, kdy překonal svou vlastní smrtelnost formou, kdy prostě neumírá a pokračuje stále dál a dál. Stejně jako Khatys, měl být synonimem pro božství nehledě na smrtelnou stránku. Motivem je kritika společnosti, kde i když jsem sám byl těžký individualista, tak spoličnost jsem milně vnímal jako kolektiv – kolektivisticky. Což byla obrovská životní chyba z které jsem se snad již dostatečně ponaučil. Alespoň v to s přáním doufám.

Tehdy jsem vnímal celkovou společnost jako fóbickou a vnitřně ustrašenou. Vnímal jsem, jak masa lidí zatracuje svůj vlastní až posvátný potenciál a mnohé talenty, aby se pomyslně zařadili do řady, žili pro socialistické pomyslné zázraky v novodobém přeneseném hledisku. Neprojevovat se, zapadnout, podřídit se, vnitřně se zabít a žít pro něco, co je jen abstraktní iluze bez viditelného výsledku. Jež tehdy jsem byl zarytý svobodomyslný volnomyšlenkář. Připadalo mi, jako kdyby podstata kolektivistického ducha spočívala v předání vnitřní síly a moci spočívala z rukou neutuchajícího válčení za životem do rukou neutuchajícího strachu. O tom všem je toto dílo, tato kresba.

Další symboliku ukrytou přímo v díle už nechávám na pozorovatelích.

Osud díla

Pamatuji si humorný příběh, kdy jednu dobu toto dílo drželo post toho nejpracnějšího. Dnes už tomu tak není. Po té, co jsem jej dokreslil, donesl jsem jej za svým bratrancem, aby jej v grafickém studiu, kde pracoval, naskenoval do digitální podoby. Když mi jej vracel, omluvil se, že měl nehodu a kresbu protrhnul. Do té práce v dolní části udělal asi centimetrovou díru. Cítil se zahanben, ale vše jsem mu samozřejmě okamžitě odpustil a prominul. Do dnes je to pro mě velmi vážený člověk vysokého respektu.

Smutnou událostí ale je, že dílo bylo pro mě roku 2014 ztracené a nemohl jsem jej nikde najít. Stalo se tak v jednom centru pohanském centru, kde jsem měl ateliér, ale to je zas jiný příběh. Ačkoliv velmi smutný.